Velmi dojemnou atmosféru mělo autorské čtení, při němž Michaela Houdková představila 1. dubna na naší fakultě knihu s názvem Opouštím Tě. Vytvořila ji proto, aby se prostřednictvím psaní pokusila vyrovnat se ztrátou své sestry, která v mladém věku zemřela na rakovinu. Stalo se to před třemi lety. Autorka má statečný boj své sestry, která byla matkou malého syna, stále v živé paměti. Během léčby ji často doprovázela do nemocnice a zažila tam i řadu situací, při nichž postrádala empatii zdravotníků a také jejich ochotu či schopnost vcítit se do toho, co zažívá blízký člověk pacienta. Z toho důvodu byla velmi vděčná, že o svých zkušenostech může promluvit právě na naší fakultě – před mladými lidmi, kteří se připravují na zdravotnické profese.
V přednáškovém sále A jí pozorně naslouchali studentky a studenti Všeobecného a Pediatrického ošetřovatelství i Porodní asistence. „Vybrali jste si krásnou, ale velice náročnou profesi, v níž se budete setkávat i s takovými příběhy. Pro nás zdravotníky je samozřejmě důležitý především pacient, takže v určitých situacích nám okolnosti nedovolí uvědomit si, že netrpí jen pacient, ale také rodina, která ztrácí někoho, koho miluje. Pevně věřím, že vám tento příběh pomůže myslet i na to, když poskytujete péči,“ řekla na úvod prof. PhDr. Valérie Tóthová, Ph.D., dr. h. c., ředitelka Ústavu ošetřovatelství, porodní asistence a neodkladné péče, který besedu uspořádal.
Krutá diagnóza její sestry vstoupila Michaele Houdkové do života právě ve chvíli, kdy ona zjistila, že čeká miminko. Radost z nového života se v ní mísila s bolestí ze ztráty milované bytosti. Zažívala natolik těžké chvíle, že nakonec sama skončila v nemocnici s úzkostnou atakou. Po smrti sestry se snažila najít radost ve vlastní rodině a péči o dvě malé dcery, zkoušela uplatnit i své poznatky z vysokoškolského studia, při němž se věnovala i psychologii a krizové intervenci – přesto ji to, co prožila, intenzivně zasáhlo na dlouhou dobu. Snažila se nedávat to pak už moc najevo, takže její niterná kniha byla pro její rodinu překvapením. Vše popsala na základě deníku, v němž autentickými zápisky nemocné sestry doplnila své vzpomínky na její statečný boj s nevyléčitelnou nemocí, která se jí stala osudnou.
Ve své knize se autorka zamýšlí také nad tím, jaká je souvislost mezi opouštěním a odpouštěním. „I kdyby byl na světě jeden jediný člověk, který by zrovna potřeboval slyšet či číst to, o čem já tady povídám, dává to smysl. I kdyby tahle knížka měla pomoci jenom mně, dává mi to taktéž smysl. Musím na sebe být hodná a dovolit si nechat pomoci a ulevit od toho břemene, které nesu na zádech. Říct to světu a dovolit si žít, dovolit si pokračovat v žití. Bez výčitek…,“ píše autorka o knize, který vznikala dva roky – původně jako krátké terapeutické zápisky pro léčbu její zlomené duše. Své zkušenosti shrnuje v knize takto: „Tou opravdovou školou života je smrt, protože nás tomu skutečnému žití nenaučí nic víc než odchod našeho milovaného.“
