Budoucí záchranář Josef Kostěnec vyprávěl o své práci na pediatrii v Ugandě

Ačkoli venku konečně zavládlo jarní počasí a akce se konala až v pozdním odpoledni, měl student 1. ročníku programu Zdravotnické záchranářství Josef Kostěnec při svém vyprávění v přednáškovém sále plno. Uspořádal besedu o zdravotnické péči v africké Ugandě, kam loni o prázdninách jel pomáhat ještě předtím, než nastoupil na naši fakultu. Jeho vyprávění nazvané "Život rozpláče nebe" si přišli vyslechnout jak spolužáci, tak řada pedagogů. Času stráveného v posluchárně nelitovali, protože Josef má dar vyprávět velmi poutavě, lidsky a vtipně. Bez velkých slov dokáže sdělit silné věci… Své povídání zpestřil řadou krátkých videí z práce i z běžného života: ukázal prostředí nemocnice, ale třeba také oslavu narozenin v rodině či výpravu za gorilami. Těžištěm vyprávění byla samozřejmě jeho práce na pediatrii nemocnice Bwindi v Ugandě. Působil tam dobrovolně jako zdravotník tři měsíce, a to od července do konce září 2021.

Odjel po maturitě na zdravotnickém lyceu v Písku a po návratu z Afriky nastoupil na naši fakultu. „Do Ugandy jsem se dostal nějakým zvláštním řízením osudu. Po škole jsem chtěl odjet někam na zkušenou a nejvíc mě lákala Afrika. Zkusil jsem Ugandu, ale neumím vysvětlit proč, zkrátka si mě přitáhla. Napsal jsem maily do pěti nemocnic a dvě z nich zareagovaly, že mají o moji pomoc zájem. Další jednání už pak šla rychle,“ vzpomíná. Zkusil předtím oslovit i humanitární organizace, ale bylo to v „covidových letech“, takže podmínky byly ještě složitější. Vydal se tedy do světa sám a přivezl si odtud silné zážitky a spoustu zkušeností na celý život.

V nemocnici zažil řadu smutných situací, hlavně když umírali novorozenci. Často tam musí ošetřovat popáleniny, protože ženy obvykle vaří na žhavých uhlících. Zavzpomínal, jak hrozně se cítil, když musel před ošetřením dítěte s těžce opařeným obličejem zjišťovat, zda má rodina peníze na to, aby si zaplatila aspoň základní léky. „Až tam jsem si uvědomil, jak dokonalé zdravotnictví je v Česku. Jaké máme štěstí, že žijeme pod střechou s teplou vodou, jídlem, a když je opravdu nejhůře, zdravotnický systém se o nás postará,“ hodnotí svou zkušenost. Ve středu vyprávěl také o své jízdě sanitkou k překotnému porodu a s velkým obdivem mluvil o moudrosti lékárníka i zdravotníků, kteří nedostatek vybavení a léků dokážou nahradit tím, že umí uplatnit znalosti celostní medicíny. Publikum rozesmálo třeba video dokazující, že děti si dovedou hrát a bavit se i v těžkých podmínkách – například závodit v jízdě na infuzním stojanu na kolečkách. Další příběhy popisuje na svém Instagramu: „Šel jsem nakoupit na trh, tahá mě za ruku malý kluk. Je to vyléčený pacient Princ, který mi přišel poděkovat a dát obrovskou bramboru, a to úúúplně zdarma," líčí jedno z milých setkání.

Bwindi Community Hospital je nemocnice, kterou založili lékaři z Ameriky. Potýká se s nedostatkem vybavení i personálu, takže tam byli Josefovi za pomoc velmi vděční. „Všem bych moc přál poznat tak srdečné a při sobě držící lidi, jako já poznal na místní pediatrii,“ říká. Oddělení má kapacitu 25 lůžek pro děti a 10 lůžek pro novorozence. Kromě pediatrie je v nemocnici i chirurgie, porodnice a něco na způsob interny. Josef by se tam ještě někdy rád vrátil – stále je v kontaktu s personálem nemocnice i přáteli, které tam získal. A snaží se jim dál pomáhat: Do konce letošního února trvala finanční sbírka na vybavení pro pediatrii v Ugandě, kterou uspořádal. Vybralo se přes 50 tisíc korun, za které už nemocnice nakoupila kyslíkový ventilátor a další užitečné věci. Nedávno mu z Ugandy přišlo video, kde zdravotnice nové přístroje ukazuje, mluví o jejich využití a děkuje za ně dárcům i České republice. Josef Kostěnec tímto videem besedu zakončil a poděkoval i všem lidem z fakulty, kteří jeho sbírku podpořili. Besedu organizovala Mgr. Milena Mágrová z Ústavu ošetřovatelství, porodní asistence a neodkladné péče a v závěru promluvila ředitelka tohoto ústavu prof. PhDr. Valérie Tóthová, Ph.D., která studentovi poděkovala za jeho aktivity a za krásné vyprávění. Vyznala se i ze svého osobního vztahu k Africe, kde několikrát byla a dobře ví, jak moc prospěšná je tam každá taková pomoc.