Poděkování studentkám za pomoc při konání tábora pro děti a mladé lidi s handicapem

Studentky ZSF JU Alena Šturmová a Miroslava Pokorná pomáhaly v srpnu při organizování letního tábora pro děti s těžkým tělesným neurodegenerativním postižením v Pluhově Žďáru na Jindřichohradecku. Působily tam ve svém volném čase jako osobní asistentky a každá z nich měla na starosti dívku se spinální svalovou atrofií. Bydlely s nimi na pokoji a staraly se o ně po celou dobu pobytu, takže si z tábora odvezly cenné zkušenosti a poznání, s čím se musí potýkat lidé s handicapem. Za vstřícnost a skvělou spolupráci jim poděkovala organizátorka tábora Milada Sedláčková. „Pořádat tento tábor je velmi náročné a není možné to zvládnout bez lidí, na které je opravdu spolehnutí. Obě vaše studentky byly moc šikovné a empatické. Velmi jsem ocenila jejich ochotu a také schopnost rychle reagovat tam, kde bylo potřeba,“ pochválila naše studentky paní Sedláčková.

Má v této oblasti mnoho zkušeností, které vycházejí i z příběhu její vlastní rodiny. Její dcera Bára totiž trpí nemocí CIDP (Chronická zánětlivá demyelinizační polyneuropatie). Narodila se zdravá, avšak od tří let se u ní začaly objevovat tak velké problémy, že pak řadu let dokázala hýbat jen hlavou. Teprve po změně diagnózy – a díky obrovské vytrvalosti a důsledné rehabilitaci – se jí opět daří rozpohybovávat ruce a nohy, avšak bez invalidního vozíku se neobejde. Každý z účastníků tábora musí statečně čelit zkouškám osudu, které se v něčem podobají a v něčem jsou zcela individuální. Smyslem tábora bylo proto umožnit, aby děti a mladí lidé s postižením mohli strávit čas v bezpečném prostředí a v pohodě podle svých představ a potřeb, navíc s programem naplněným různými aktivitami, jež jsou pro zdravé děti zcela běžné, ovšem pro ně obvykle nedosažitelné. Neméně důležitým cílem tohoto tábora bylo věnovat rodičům, kteří o své nemocné děti pečují, trochu volného času, aby si odpočali a mohli se aspoň chvíli věnovat jen sami sobě a načerpali sílu. Takových příležitostí, kdy mohou své děti někomu svěřit s důvěrou, že o ně bude dobře postaráno, mají minimum – a jsou za ně nesmírně vděční.

Asistenta proto v těchto situacích nemůže dělat každý. Paní Sedláčková využila pomoc studentek a studentů z Jihočeské univerzity a Univerzity Karlovy. Částečně se už v tomto týmu znají z podobných táborů, ať už zde, anebo třeba v Hostětíně ve Zlínském kraji. V Pluhově Žďáru měli na starosti jedenáct účastníků ve věkovém rozpětí od 15 do 22 let. Každý z musí kvůli svému handicapu žít na invalidním vozíku: devět z nich s sebou mělo elektrický vozík a ostatní mechanický. Každý tedy potřeboval svého vlastního osobního asistenta či asistentku pro péči na celých 24 hodin. Studentky a studenti jim pomáhali jak v běžných situacích, tak při různých tvůrčích či sportovních aktivitách a při výletech, které dětem a mladým lidem otevřely nové obzory.

Obnášelo to i náročnější výkony, jako například absolvování šestikilometrového „orientačního běhu“ po okolí, který vedl i náročným terénem. Anebo naopak trpělivou práci při výrobě vitráží. Kurz tiffany techniky vedla výtvarnice Lenka Kinzlová. „Byl to jeden z nejnáročnějších kurzů, jaký jsem kdy vedla, ale zároveň jeden z nejúžasnějších. Vzniklo tolik krásných vitráží! Všichni, děti i asistenti, byli naprosto úžasní,“ uvedla lektorka.

Alena Šturmová, která na ZSF JU vystudovala Zdravotně-sociální péči a nyní nastupuje do navazujícího studijního programu Management sociální práce v organizacích, už takto pomáhala na obdobně zaměřeném táboře v moravském Hostětíně. Tam se dostala po výzvě od Mgr. Heleny Kočové, Ph.D., která s naší fakultou spolupracuje. V Hostětíně se Alena seznámila s šestnáctiletou Evou trpící spinální svalovou atrofií a spřátelily se natolik, že se letos rozhodla jet na tábor v Pluhově Žďáru, aby mohla Evě pomáhat jako asistentka. Podobně kamarádský vztah má i studentka Miroslava Pokorná k sedmnáctileté Marii, jež má stejnou diagnózu jako Eva. V Pluhově Žďáru jí dělala asistentku už loni, kdy si přečetla výzvu organizátorky na fakultním Facebooku. S Maruškou se spřátelila a domluvily se, že se letos na táboře opět potkají.

Ačkoli se Mirka na naší fakultě připravuje na práci radiologického asistenta, sociální oblast jí není vůbec cizí. Před nástupem na vysokou školu totiž rok pracovala v Charitě. „Zajišťovali jsme terénní služby a dojížděli jsme ke klientům domů. Byla to náročná práce, při níž jsem potkala hodně lidí. Ke zdravotnickým i sociálním tématům tíhnu a mám tu práci ráda, ale raději si to ponechám jako volnočasovou aktivitu,“ vysvětlila Miroslava Pokorná, která nyní nastupuje na ZSF JU do třetího ročníku. S Maruškou zůstává v kontaktu i během roku. „Je to výborná slečna, spíš ji beru tak, že je to moje kamarádka,“ dodala.

Obě naše studentky se shodují v tom, že získaly zkušenosti, které se hodí do života i lidem z úplně jiných oborů. Inspirativní je pro ně hlavně silná touha žít dobrý a kvalitní život, nevzdávat se navzdory svému handicapu. „I když je člověk sebevíc empatický, některé věci, které musí řešit lidé na vozíku, si zkrátka nepředstaví, dokud s nimi nebydlí. Najednou vidíme, co všechno jim komplikuje běžný život. Kupříkladu zjišťujeme, že ne všechny přístupy označené jako bezbariérové jsou opravdu úplně bez bariér a podobně,“ všimla si Mirka. Velmi ocenila také smysl pro humor, se kterým se u handicapovaných často setkává namísto toho, aby se litovali. Rovněž Alena je vděčná jak za přátelství a důvěru své kamarádky Evy, tak za zkušenost, kterou využije ve své specializaci. „Myslím, že každý sociální pracovník by takovou zkušenost měl získat, aby dokázal lépe vnímat potřeby člověka s handicapem. Díky Evičce jsem například pochopila, jakým problémem je pro vozíčkáře malá koupelna, či jaké pomůcky mohou usnadnit běžný život lidí s postižením,“ shrnula Alena Šturmová.