Svépomocná skupina „Pečujeme o své blízké“ našla na naší fakultě zázemí, které členům pomáhá odborně i lidsky
Velmi přátelské a bezpečné prostředí, v němž už od června 2021 nacházejí podporu lidé pečující o své blízké, panuje při pravidelných schůzkách svépomocné skupiny „Pečujeme o své blízké“ pod vedením PhDr. Lenky Žižka Motlové, Ph.D., z Ústavu sociálních a speciálně-pedagogických věd ZSF JU. Tato skupina se schází osobně jednou za čtrnáct dnů a neformální pečovatelé se mohou připojit i online, pokud nemohou z důvodu péče o osobu blízkou přijet osobně. Cílem je vzájemná podpora a sdílení; výměna zkušeností a informací mezi neformálními pečovateli, kteří se starají o seniory 65+, osoby s demencí či děti se zdravotním postižením v domácím prostředí v Jihočeském kraji.
Svépomocná skupina „Pečujeme o své blízké“ vznikla v rámci řešení výzkumného projektu TAČR č. TL03000518 Technologické agentury ČR, program ÉTA: „Podpora neformálních pečovatelů v Jihočeském kraji prostřednictvím audiovizuálních prostředků včetně virtuální reality“, jehož řešitelkou byla doc. Ing. Iva Brabcová, Ph.D., z Ústavu ošetřovatelství, porodní asistence a neodkladné péče ZSF JU. Svépomocná skupina neformálních pečovatelů se schází na naší fakultě i nadále v rámci udržitelnosti projektu i proto, že to dává velký smysl.
Každý z členů této svépomocné skupiny dlouhodobě čelí nepřízni osudu a s velkou statečností a obětavostí pomáhá někomu ze své rodiny zvládnout těžký úděl. Všichni na vlastní kůži poznali, jak dokáže vážná nemoc či zdravotní postižení změnit atmosféru a vztahy mezi nejbližšími. Bohužel jim často chybí opora v rodině, která se například někdy rozhádá kvůli odlišným názorům na péči nebo kvůli majetku. Tyto situace jsou pro neformální pečovatele zdrojem smutku a nepochopení, což pro ně znamená další nápor na jejich psychiku.
Starají se o děti se zdravotním postižením nebo o stárnoucí rodiče, sdílejí zkušenosti s péčí o blízké s Alzheimerovou chorobou i dalšími nemocemi a slabostmi. Leží na nich obrovská nálož zodpovědnosti a dennodenní starosti, jak zabezpečit praktické záležitosti a zůstat přitom vlídným a vstřícným člověkem. Tento stupňující se a těžko představitelný tlak s sebou nese velké riziko syndromu vyhoření. Ve svépomocné skupině na naší fakultě o tom všem lidé mluví otevřeně, navzájem si fandí, vyměňují si zkušenosti a říkají si to, co málo slyší doma – je nezbytně nutné postarat se i sám o sebe.
Jedna z žen vyhledala tuto skupinu v době, kdy se jí psychické potíže propsaly už i do fyzického těla, takže dlouho docházela na fyzioterapii a pak objevila i tuto podpůrnou možnost. Stará se o sedmadvacetiletého syna se zdravotním postižením, které má od narození, a zároveň v té době ještě musela řešit péči o svého otce. Cítila však, že už je na hranici svých sil. „Jen tak s někým o tom mluvit nemůžete, protože lidé, kteří takový nápor sami nezažil, tomu nerozumí. Tady se už vytvořila skupina lidí, která tím prošla a podpořila mě v mém rozhodnutí. Díky tomu se mi moc ulevilo,“ vysvětlila.
Další členkou svépomocné skupiny je bývalá zdravotní sestra, která pracovala v domácí péči, takže v oboru má velké zkušenosti a bez vrozené empatie by takovou práci vůbec nemohla vykonávat. Přesto zažila velký šok, když její maminka náhle ze dne na den ztratila paměť. Navíc v té souvislosti nastaly velké neshody v rodině, jejíž část chtěla maminku přemístit do domova seniorů, ačkoli to ona odmítala. Postupně se maminčin zdravotní stav vylepšil. „Povedlo se mi, že maminka dožila doma, což je pro mě to hlavní. Ale bylo to velmi těžké období a tady jsem cítila ohromnou podporu ode všech, což mi tehdy velmi pomohlo. Nejsou to bohužel jediné potíže, které řeším, takže jsem ráda v této partě zůstala,“ líčí.
Účastníci svépomocné skupiny se shodují, že když svoji situaci rozebírají s přáteli, kteří ve svém běžném životě takové věci nezažili, cítí se, že je tím zatěžují – nechtějí být v roli těch, kdo si neustále stěžuje a podrobně líčí svůj těžký osud. „Hodně tady mluvíme o nastavení svých vlastních hranic, co ještě zvládneme a kdy už si nechat pomoci. Paní doktorka nás vede k tomu, abychom si pravdivě uvědomili, čeho už nejsme schopni a co už nám ubližuje. Je také zcela zásadní naučit se to ventilovat a nenechávat smutky a křivdy v sobě, protože tím ohrožujeme vlastní zdraví,“ shrnula jedna z členek skupiny, v níž se scházejí lidé z Táborska, Netolicka, Větřní či Holubova a když nemohou přijet, jsou vděční, že se lze připojit i online.
Na naší fakultě totiž mohou v naprosté upřímnosti sdílet své příběhy bez obav, že je někdo odsoudí za to, že projeví i svoji slabost, strach či pocity marnosti. K neformální péči, kterou poskytují, patří i jednání s úřady – díky zaměření ZSF JU na sociální problematiku mají u nás velký zdroj informací a praktických rad. Oceňuje to například maminka dcery, která je kvůli dětské mozkové obrně pětadvacet let upoutaná na invalidní vozík. V tomto kolektivu se může ostatním svěřit, jak se dlouhodobě žije s touto nemocí. „Jsem tady mezi svými, kteří rozumí, co cítím. Samozřejmě chápu, že při kontaktu s lékaři není na pocity čas, ale pro mě je moc důležité vypovídat se ze starostí a zároveň sledovat, jak ostatní zvládají ty své,“ říká. Každé z těchto setkání je velmi inspirativní, protože ukazuje různorodost života, jeho výzvy i lekce – včetně radosti ze všeho, co se daří.
„Během svépomocné skupiny mají účastníci možnost podělit se také o pocity související s náročnou a vyčerpávající péčí o blízkou osobu. Tedy vypovídat se ze svých starostí, bolestí a sdílet s ostatními své obtíže, které se týkají mimo jiné konfliktních situací souvisejících s neformální péčí poskytovanou v domácím prostředí,“ uvedla PhDr. Lenka Žižka Motlová, Ph.D. Zdůraznila, že tito lidé potřebují pečovat také o sebe, proto uvítali i možnost relaxace v multismyslové místnosti Snoezelen na USV. „Jsem velmi ráda, že neformální pečovatelé k nám na fakultu s důvěrou docházejí na skupinová setkání a individuální poradenské konzultace. Oceňuji jejich velkou obětavost a rozhodnutí pečovat o své blízké doma.“
