• Baum, W. (1996). Císař Zikmund. Kostnice, Hus a války proti Turkům. Mladá fronta.
• Bílek, J. (2019). Zikmund Lucemburský. Poslední velký císař středověku. Víkend.
• Čechura, J. (1996). Zikmund Lucemburský. In: Hlavačka, M. Lexikon českých panovnických dynastií. Akropolis.
• Čechura, J. & Žůrek, V. (20212). Lucemburkové na českém trůně. Veduta.
• Čornej, P. (2011). Světla a stíny husitství. Nakladatelství Lidové noviny. 
• Fiala, Z. (1978). Předhusitské Čechy 1310-1419. Svoboda.
• Halada, J. (1992) Lexikon české šlechty. I. Akropolis.
• Hlaváček, Ivan (1972). Český panovník a jižní Čechy v době předhusitské. Jihočeský sborník historický, roč. 41, s. 1-18.
• Kavka, F. (1998). Poslední Lucemburk na českém trůně. Králem uprostřed revoluce. Mladá fronta
• Kalivoda, J. & Smrčka, J. & Zilynská, B. Labuť, husa a církev: Martin Luther a Jan Hus v duchovním odkazu Evropy. Husitské muzeum Tábor.
• Krejč, J. (2000). Husův proces. Vyšehrad.
• Spěváček, J. (1986). Václav IV. 1361-1419. Nakladatelství Svoboda.
• Vybíral, Z. & Smrčka, J. (2021). Tábor. O městě-pevnosti. Město Tábor.

30. 9. 2025- Jan Hus (1370-1415)

Jan Hus byl český římskokatolický kněz, kazatel, český středověký náboženský myslitel, teolog. Narodil se v Husinci u Prachatic, studoval na pražské univerzitě artistickou fakultu, v roce 1396 získal titul mistra svobodných umění. V roce 1400 byl vysvěcen na kněze, začal kázat v kostele sv. Michala na Starém městě pražském, v roce 1402 v Betlémské kapli. Inspiroval se myšlenkami anglického filozofa Jana Viklefa (John Wickleff) a jeho kritikou církve. Získal si tím obdiv početné pražské společnosti od chudých lidí až po královskou společnost. Viklefovo učení považovala církev za kacířské a roku 1412 dala Jana Husa do klatby. Dokud pobýval v Praze, vyhlásila zákazy bohoslužebných úkonů – interdikt. Kazatelé, kteří pocházeli z univerzitního prostředí, začali Viklefovy myšlenky šířit dál prostřednictvím svých kázání. Jan Hus byl předvolán na církevní koncil do Kostnice. Své učení neodvolal, odpůrce Michal de Causis ho označil za „zatvrzelého českého kacíře“. Soudní proces vyvrcholil 6. července 1415 verdiktem o upálení. O necelý rok později 30. dubna 1416 skončil stejně i Jeroným Pražský. Učení Jana Husa nezaniklo, šířilo se v českých zemích dál a Hus byl uctíván jako mučedník. V čele protestů proti jeho upálení stála zprvu česká šlechta, která 452 podpisy zpečetila protestní „stížný“ list. V českém univerzitním prostředí byly zformulovány po první defenestraci základy husitského programu „čtyři pražské artikuly“ a husitská revoluce vyústila v období husitských válek (1419-1435).     

Vyučující: doc. ThDr. David Tonzar, Th.D. 

14. 10. 2025- Náboženské proměny v předhusitských jižních Čechách. Labuť, husa a církev: Martin Luther a Jan Hus v duchovním odkazu Evropy.

Martin Luther byl německý teolog, augustiniánský mnich, katolický kněz, autor řady duchovních, politických a pedagogických spisů, církevních písní a překladů. Byl jedním z významných reformátorů křesťanské církve ve středověku. Na rozdíl od mnohých jiných, neskončil na planoucí hranici a jeho ideály se uskutečnily. Martin Luther prohlásil, že člověk se řídí jen biblí a nikoliv církví. Z myšlenkového světa vytěsnil církev, zdánlivě osvobodil lidi od církevního útlaku, a přitom je přinutil vzít odpovědnost za své konání zcela do svých rukou. Pro akademickou diskusi připravil 95 tezí neboli Disputace o moci odpustků (1517). Teze obsahovaly kritiku odpustků a zpochybňovaly pražskou bulu sicilskou ze 14. století. 95 tezemi začala reformace, rozkol v katolické církvi, který navždy změnil Evropu. Martin Luther odmítl učení o dobrých skutcích, sedmi svátostech, o uctívání svatých a Panny Marie, učení o očistci a papežství. O 100 let starší reformační Husovy ideje zpočátku neznal. Teprve po výtce svých protivníků, že se hlásí k Husovu kacířství, jeho dílo prostudoval a otevřeně prohlásil, že s Husem (a Janem Viklefem) sympatizuje. Husovo dědictví v rámci evropské reformace zmiňuje ve vyjádření „Svatý Jan Hus ukazoval na mně, když psal z vězení Čechům, že teď budou smažit husu, ale za sto let budou poslouchat zpěv labutě.“ 

Vyučující: Mgr. Jakub Smrčka, Th.D.

11. 11. 2025- Předvečer husitské revoluce na rožmberském panství

Přednáška připomene tři generace Rožmberků z konce 14. a počátku 15. století i dobu spolupráce Rožmberků s Karlem IV. narušenou vzpourou v letech 1356-1359.  Věnuje pozornost zásadnímu rozšíření majetkové držby (v letech 1350-1390) a úpravě poddanských povinností v předhusitské době, která nebyla extrémně tíživá, ale poznamenaly ji loupeživé družiny a vojsko směřující k osvobození Václava IV. Program představí i četné pečetěmi podepsané tzv. stížné listy do Kostnice (1415), které demonstrují křesťanskou pravověrnost.

Vyučující: Mgr. Zdeněk Žalud, Ph.D.

25. 11. 2025- Lapkovské a bojové družiny v jižních Čechách

V době předhusitské i později na okraji bouřlivých událostí doby husitské se „přiživovali“ lapkové. Koncem 14. století to byli většinou lidé, kteří neměli příležitost pracovat, rekrutovali se z nejrůznějších skupin, počínaje zchudlými šlechtici, zemany. Byli to i zběhlí kněží, studenti i nevolníci. I ti záhy zjistili, že loupení přináší více užitku než pachtění na poli. Například Andělovci z Ronoce jsou nejlepší ukázkou zchudlých šlechticů. V markraběcích válkách přišli o majetek, uměli zacházet se zbraní, tak se dali na lapkovství. Přepadání bylo považováno za legální. Každý šlechtic měl lapkovskou družinu. Archeolog a šlechtic Ludvík Belcredi, český archeolog, příslušník někdejšího českého šlechtického rodu Belcredi prováděl výzkum hradu Skály a jeho okolí (Nového Jimramova na Žďársku). Na hradě sídlili v minulosti lapkové a měli tam dokonce padělatelskou dílnu. Zdroj: Belcredi, L. (2010): Hrad Skály vydal své tajemství. Historie a archeologický výzkum hradu. Archeologický ústav AV ČR. Okolo šlechticů můžeme vysledovat i předhusitské bojové družiny. Četné zmínky jsou uvedeny v Rožmberských knihách. K řadě akcí se zřejmě vytvářely skupiny, družiny ad hoc, i když na základě družin feudálů, kteří tyto družiny kryli a získávali podíl z lupu (Vilém z Pernštejna). V čele byl vůdce (např. na silnicích k Pasovu), který měl několik zástupců, rovněž z nižší šlechty (cca 2 desítky), pak následovala družina (8 -15 lidí), v níž mohli být vedle družiníků i bývalí řemeslníci. V roce 1401 se plánovala velká akce družin Jana Sokola, Suchého Čerta, Zůla z Ostředku a Smila z Heraltic. Jmenováno zde bylo 55 lidí. Družiny měly vlastní vyzvědače, špehaře a také lidi, kteří je zásobovali a přijímače, kteří byli napojeni na překupníky. Podle zápisů z předhusitské doby vyplývá, že většinou lupiči znali své oběti, většinou šlo o krádeže, minimum o zabití, občas malého obnosu peněz.  

Vyučující: PhDr. Zdeněk Vybíral, Ph.D.

9. 12. 2025- Václav IV.

Václav IV. z rodu Lucemburků byl český král (1373 -1419) a římský král (1378 -1419). Jeho otcem byl Karel IV., matkou Anna Svídnická. Na český trůn nastoupil jako sedmnáctiletý a vládl 41 let, do té doby nejdéle ze všech českých králů. Byl „slabým“ panovníkem, za jeho vlády se hospodářská i politická situace v Českém království zhoršila. V zemi se rozmohlo lapkovství, soupeřící strany si najímaly vojenské družiny. Volání po mravní obrodě společnosti se zaměřilo proti církvi, která dávala přednost svým mocenským zájmům před péčí o spásu duší věřících. Hlavní kritici církve pocházeli z prostředí pražské univerzity. Václav IV. se dostával do sporů s církví, s bratrem Zikmundem i se šlechtou. Po Václavově smrti vyústily spory s katolíky v husitské války. Václav IV. zpočátku Husa podporoval, vyvrcholením podpory je Dekret kutnohorský (1409). Odcizila je kritika prodeje odpustků (Václav IV. prodej odpustků roku 1402 zaštítil), neochota zaujmout otevřené stanovisko k odsouzení Husa jako kacíře, vyslyšet naléhání koncilu i Zikmunda k zásahu proti „sílícímu kacířství“ v Českém království. Václav IV. se uchyloval do ústraní. Zpráva o první pražské defenestraci ho zastihla v nedobrém zdravotním stavu. Zemřel 16. srpna 1419.  Pochován byl v klášteře ve Zbraslavi, který byl během husitských válek vypleněn. Po jeho smrti začaly husitské bouře. 

Vyučující: prof. PhDr. Jaroslav Čechura, DrSc.

13. 1. 2026- Zikmund Lucemburský

Zikmund Lucemburský (1368 –1437) pojmenovaný po svatém Zikmundovi, který se za přispění Karla IV. stal novým českým patronem, byl významným evropským politikem vrcholného středověku a posledním císařem svaté říše římské z dynastie Lucemburků. V roce 1419 se stal dědicem českého trůnu, ale cesta k jeho uznání byla nesmírně složitá a trnitá, zejména kvůli jeho roli v procesu s Janem Husem. Vládl rozsáhlé říši, jeho vláda byla neustále provázená finančními problémy a politickou nestabilitou. Zikmund Lucemburský získal dobové označení "liška ryšavá" pro svou prohnanost a schopnost neustále měnit spojenectví.

prof. PhDr. Jaroslav Čechura, DrSc.

27. 1. 2026- Kozí hrádek – Sezimovo Ústí – Tábor. Archeologie k počátkům husitství v jižních Čechách     

Pobyt Mistra Jana Husa na dnešním Táborsku a následný vliv jeho kázání na obyvatele v okolí hradu Kozí, ve městě Sezimově Ústí i v nedalekých vesnicích se významně podílely na založení husitského Tábora v roce 1420. Široký ohlas na jeho působení v Praze mu otevřel cestu do jižních Čech. Na čas se uchýlil ve městě Sezimovo Ústí, na podzim roku 1412 a od jara 1413 do jara 1414 pobýval na nedalekém Kozím hrádku, kde dokončil svá významná díla: Postilu, traktáty O svatokupectví, O církvi a spis O šesti bludech. Z jihu odešel 15. července na hrad Krakovec (na Rakovnicku), odtud v říjnu od Kostnice. Kozí hrádek v roce 1438 vyhořel, byl vyloupen a zapálen během vojenského tažení Abrechta II. Habsburského. V roce 1542 je v zemských deskách uveden zápis o majetku táborském: „Kozí hrad je pustý“. Celá následující staletí pak sloužil jako zdroj starého kamene. K odrýváním zbytků věže hrádku se začalo po roce 1886 zásluhou Augusta Sedláčka, pak táborského akademického spolku Štíty, až se v roce 1899 ujal odkrývání trosek na celých 10 let archeolog Josef Švehla. V první polovině 20. století bylo odborně odkryté torzo Kozího hrádku prozkoumáno a následné úpravy pokračovaly. Dnes je zřícenina v dobrém stavu.   Po Husově smrti v letech 1416-1419 zde vznikla první husitská obec v Čechách, první husitská komunita s radikálním programem. V roce 1420 bylo město samotnými husity spáleno, aby nepadlo do rukou katolických Rožmberků.  Husité táhli do nedalekého Hradiště a založili město Tábor. Sezimovo Ústí bylo zapomenuto a zmiňováno jen jako „Svatý Tábor“. V roce 1882 bylo znovu založeno a v roce 1920 se vrátilo k původnímu středověkému názvu. Díky svým dramatickým středověkým dějinám a množství archeologických nálezů bylo Sezimovo Ústí označováno jako „České Pompeje“. Nacházíme v nich  svědectví, jak  vypadal život v okolních vesnicích, odkud v roce 1420 odešli mnozí obyvatelé do Tábora a jak vypadalo toto nově založené husitské centrum – Hradiště hory Tábor – těsně po svém založení.

Vyučující: prof. PhDr. Rudolf Krajíc, CSc.

Legenda:  

Podmínky k uzavření semestru: zapsané přednášky včetně terénní výuky (Husitské muzeum v Táboře), 80% účast na přednáškách, zvládnutí učební látky, samostudium.

Zakončení kurzu: 

kolokvium, rozprava na téma předhusitská doba, počátky husitského hnutí v Českém království